Přistání do moře

    Monaco - Roquebrune, březen 2011

    Kamarád přistál do moře. Nedoletěl. Čvachtnul sebou asi 10 metrů od břehu. Hned se otočil sedačkou vzhůru, hlavou dolů a začal se tak nějak malinko topit. Řeknete si, že je to kousíček od břehu? Tak to je jen zdání. Tři jsme ho tahali, ale boj proti padáku a vodě, v místech, kde nestačíš, kde jsou okolo tebe samý špagáty, co tě chytají za všechno, co přečnívá, vlny a děsně studená voda, tak tenhle boj není nikdy dopředu jasný.

    Sházel sem ze sebe kombinézu jako druhý a ponořil se do víru ledových vášní. Hrudník se stáhnul tou děsnou kosou, ale adrenalin vybuzený strachem o kámoše mě aspoň trochu vzpamatoval. První zachránce zatím otočil kopajícího plaváčka tak, aby mohl aspon trochu dýchat, a společnými silami jsme se ho snažili vymontovat ze sedačky. A tady začaly problémy. Šňůry z padáku mu přivázali ruku k popruhům, pořádně se utáhly a zařezávaly se do kůže. Padák se naplnil vodou a tlačil se náběžkou ke dnu jako účinná kotva.

    Navíc, jak jsme později zjistili, měl kamarád ještě k sedačce přivázanou nohu. To se mu za háčky na pohorkách zaháčkovalo asi sedm šňůr a pořádně se to celé utáhlo. No a aby toho nebylo málo, nemohli sme mu ani sundat přilbu, aby se mu se zakloněnou hlavou líp přežívalo. Být obličejem ve vodě člověk nevydrží asi moc dlouho. Nicméně po dlouhých 10 minutách zápolení se nám podařilo dostat celý ten zašmodrchanec aspoň trochu do míst, kde sme došlápli na dno. Padák nás sice pořád táhnul do moře, ale už bylo jasné, že máme zakřka vyhráno. Rozmotání bylo otázkou času a vytažení výstroje otázkou síly. Stejně nám ale vlny tu práci dost ztěžovaly a my se notně napili asi metr od břehu.

Osušit, zabalit a honem do hotelu zachránit z výbavy, co se dá.

A ted jak na to:

1. Padák: slaná voda je neřád, když se nasáknou šňůry a poutka, voda se po čase vypaří, ale sůl zůstane. Působí to jako jemná brusná pasta a když křídlo cca 10 pořádně nevymácháte ve sladké vodě, může se vám v klidu stát, že vám uletí nad hlavou a to ani nemusí být ve spirále. Je nutné vymáchat pořádně i volné konce, vysprchovat každé poutko na vrchlíku a zkusmo "ochutnat" jestli neni slané. Sušení je nejlepší ve stínu, rozhodně ne na sluníčku, pokud mírně pofukuje, tak s padákem nad hlavou trochu potrénovat na zemi.
2. Záložák: vyndat z kontejneru, a vymáchat ho stejně důkladně jako křídlo. Důležité je také povolit hlavní uzel a i ten pořádně propláchnout. Sušení je podobné s křídlem, ale nejlepší je rozvěsit v místnosti. Rozhodně ale nic neuspěchat.
3. Sedačka: rozebrat na prvočinitele, vymáchat ve vaně, molitany z chrániče vyždímat co to jde a nechat uschnout třeba i na slunci. Rozlepit také všechny sucháče a propláchnout cestičky, kudy vedou popruhy k záložce a speedu.
4. Elektronika: Když je po výlovu ještě v provozu, okamžitě jí vypnout. Pokud není, nezkoušet zapnout. Rozebrat vše co se rozebrat dá, odpojit VŠECHNY baterie (mnohá zařízení mají kromě hlavní ještě záložní baterku, to abyste nepřišli při výměně o data) Takto rozebranou elektroniku  máchat a máchat ve sladké vodě, vyfoukat studeným proudem vzduchu (fén bez žhavení, kompresor, pusa ;-) pak pozvolna sušit a sledovat, jestli se na tišťácích nedělají  slané zoxidované mapy. V tom případě praní opakovat. Šance na znovuzprovoznění mašinek ve slané vodě vykoupaných je stejně jen tak 30%. Při prudkém sušení se integrovaníá lithiová baterie nafoukla a zřejmě dokonala dílo zkázy.
5. Po konci lítání bych doporučil poslat celou výbavu k prodejci na překontrolování. Osobně bych oba vrchlíky prodal s výslovným upozorněním, že se vykoupali ve slané vodě. Na pozemní tréning budou tak akorát.

A takhle také může vypadat zátišíčko při sušení:

Nafouklá baterie a zoxidované kontakty na plošných spojích: