PEPÉ LETEC
Tento krásný dokument jsem někdy dávno stáhl u Proksíka. Dnes jsem u něho našel již jednu kapitolku, tak si dovoluji otisknout všech 15dílů i s úvodem. Je psaný od srdce, z touhy být nahoře, přemoct vlastní hmotnost a cítit se jako pták. Pepé letec je zdravé pobavení s notnou dávku sarkastického humoru. Ať chceme, nebo ne, pisatel dal na papír to co jsme prožívali my všichni v začátcích a stále prožíváme při létání pod křídlem ...
ZKUSTE SI UDĚLAT CHVILKU ČASU, SEDNĚTE DO KŘESLA A LEHCE ČTĚTE KTEROUKOLIV KAPITOLKU. PŘÍJEMNOU ZÁBAVU :-)
PPG
PEPE LETEC
NA KURSU
Příběh asi někdy z června 2002
Jak Pepé Letec začal uskutečňovat svůj dětský sen a naučil se létat.
V průběhu kurzu jsem si vytvořil osobní stupnici dementů ve které jsem se pravidelně zařazoval na poslední a předposlední místo. Na posledním místě (z mého pohledu) byl jistý pan X. S vědomím, že nejsem největší vemeno se mi lépe žilo a mohl jsem se nad výkony pana X pyšně naparovat. S pochopitelných příčin zde nehodlám uvádět pravé jméno pana X, mohl by mi totiž rozbít držku :-)
Pan X nám i sobě neustále připravoval horké chvíle, jako když třeba při jednom startu z cvičného kopce a letu ve výšce asi 50 metrů nad zemí letěl nejdříve rovně, pak na pokyn instruktora do vysílačky zatočil doprava a letěl správně podél kopce, jenže jaksi zapomněl vrátit řidičku do předchozí pozice aby svůj let srovnal v důsledku čehož neustále zatáčel směrem do kopce. Instruktor řval do vysílačky (nevím na co ji měl, když ho bylo slyšet i tak), že má točit doleva, avšak pan X s nesrozumitelnými výkřiky na rtech (bylo to daleko) řval něco ve smyslu: „Higlander, přežít může jen jeden“, a pak čelně nabral kopec. Všichni jsme mysleli, že pan X je mrtev, neboť přestal udržovat rádiové spojení (na vysílačce bylo moc tlačítek a sice jedno takové obrovské). Tento se však po chvíli probral z bezvědomí, oprášil odřená kolena a vylezl zpět na kopec. Od této chvíle mi bylo jasné, že v rámci zachování své lidské důstojnosti nesmím být větší osel než pan X, což se mi nakonec podařilo, když jsem po všech útrapách dostal piloťák Heč.
Zpočátku to tak sice nevypadalo a já zvesela dotahoval pana X na poslední příčce stupnice mého bodového ohodnocení, neboť mi nešly starty. Start je jednoduchá záležitost, ale když to umíš. Jinak je do složitý manévr a to proto, že v rukou držíš řidičky, Á-čkové popruhy za které taháš, aby se padák natlakoval přičemž popruhy B, C, D máš přehozeny přes ruku. Do toho ještě musíš běžet, tahat ruce symetricky nad hlavu, potom přibrzdit, odbrzdit a makat. Pro sadomasochisty, to znamená pro nás pro všechny bylo připraveno běhání po ostružiní, na jehož šlahounech nebyl ani jeden trn. V zájmu záchrany tepláků jsem raději běhal v kraťasích, protože kůže mi zatím dorůstá, ale kalhoty jsem to ještě nenaučil.
Můj první start na druhý den, když jsme se naučili nadhazovat padák (dále již jen hadr, má to míň písmen) nad hlavu vypadal dost trapně (rozuměj, pan X odstartoval s tím samým padákem na poprvé a já až na čtvrtý pokus). Při běhu z kopce jsem zvolil neprošlapanou trasu a v důsledku úbytku tkáně na svých lýtkách z důvodu uvedeného ostružiní jsem nemohl dostatečně akcelerovat. Při běhu jsem sice hadr dostal na hlavu, avšak vzhledem k nízké rychlosti tento nevztlakoval. Dalším průserem byla rychle se blížící se stěna stromů a samozřejmě šípkových keřů o výšce dvou metrů. Z mého pohledu to bylo docela blízko a tak jsem raději zvolil taktický ústup a v poslední chvíli zastavil, takže padák flákl přede mnou do země, tak dvacet čísel od trní. Hodil jsem ho do květáku a vyšlápl si kopec. Teplota ten den nešla ve stínu pod 35°C, takže pohoda. Podruhé jsem hadr nahodil pro změnu nesymetricky, takže z toho zase nic nebylo a já už se pomalu hanbou propadal a začínal pomýšlet na nápoj jenž zvyšuje image a sice „Sprite ®“ od společnosti Coca Cola. Třetí start byl obzvlášť působivý tím, že jsem divokým během přes ostružiní dostal hadr do letové polohy a když mi začal přes popruhy tahat za sedačku, tak v domnění, že už letím jsem do této nasedl. Jak později zjistila má kostrč, byla to klasická finta padáku na piloty začátečníky, kteří bláhově v nedostatečné rychlosti naskakují do sedačky. Padák sice chvíli letěl a já už se viděl na trůně slávy, avšak asi po dvou metrech se padák prosednul (malá rychlost) a já prdelí skrze pěnový chránič nabral mez u cesty a spadl do mamutí díry. Ještě hodinu poté mne brněla kostrč. Protože jsem již psychicky nevydržel „chápavé“ pohledy dalších kurzíků, čekajících netrpělivě na padák, tak jsem jim raději předal žezlo a kochal se pohledem jak všichni na poprvé bezvadně startují. Řadu těchto startů překazil až jiný kurzík, takže i on po chvíli vzdal svou snahu o start a já, již s jiným padákem, odstartoval na poprvé. Jak jsem později zjistil, jeden z padáků byl již asi dva roky starý a toto bylo důvodem jeho špatného nadhazování (vždycky za to může někdo, nebo něco jiného než já :-))
Poté co se instruktor ujistil, že máme dost odvahy a umíme bravurně ovládat řídící mechanismy tohoto složitého zařízení, tak nás všechny vzal na odviják. Odviják je zařízení, které se zapojí na závěs (střechu) vozidla, jeden řídí vozidlo a instruktor řídí tah lana tak, že na druhém konci připojený pilot se dostane odvíjením lana a jízdou vozidla v důsledku působení pro mne nepochopitelných fyzikálních veličin do vzduchu.
Samozřejmě, když na mne přišla řada, tak jsem to dvakrát zprasil. Na potřetí (znatelné vylepšení o jeden pokus) jsem se dostal do vzduchu. Velmi nemilé však bylo to, že jsem si příliš povolil popruhy na nohou, takže jsem se při startu svezl ze sedací části sedačky a pověsil se za slabiny. Mezi slabinami a nožními popruhy však byl můj mužský vercajk, který byl po celou dobu letu lisován působením gravitace na mých 85 Kg živé váhy. Když instruktor viděl, že má letová pozice není zcela normální, tak mi poskytl několik užitečných rad, které však vedly k tomu, že jsem svou situaci ještě zhoršil. Po přistání, jsem byl sice polomrtvý, ale funkčnost uvedených nástrojů jsem ověřil a zůstala zachována.
V průběhu celého kurzu k žádným mimořádným událostem nedošlo, nikdo se nezabil a ani nezlámal. Což je jistě škoda, aspoň by bylo o čem povídat :-))
Astala Vista – Pepé Letec
NĚCO ÚVODEM
Sepsal jsem něco málo zážitků, které se mi podařilo osobně nasbírat za jeden rok mého létání. Že by z toho mohlo být na několik úmrtních listů je jasné, ale dosud žiji a jen tak s létáním nepraštím. I nadále však tvrdím, že 99 % z toho nepříjemného se stalo díky mé dementní makovici a neochotě přiznat, že větru a dešti neporučím. Nejhorší nebo do budoucna snad nejlepší na tom všem bylo, že jsem dospěl k závěru o své vlastní smrtelnosti. To zbývající jedno procento věnuji svým kamarádům, kteří pro trochu srandy obětují i kolegu pilota, ale to je taky cenná zkušenost. I nadále se po všech těch prožitcích (zde jsou uvedeny pouze nepříjemné a doufám, že pro mnoho z vás i poučné či vtipné) domnívám, že létání na padákovém kluzáku je velmi bezpečné při použití padáku kategorie A, případně certifikovaného pro kategorii A+B. Důkazem toho je, že ještě žiji. Snažil jsem se pokud možno vyhnout konkrétním jménům a názvům, a to z toho důvodu, aby šťouralové neměli v čem šťourat. Vždyť toto létání je o dobrých kamarádech a radosti z létání a doufám, že to tak i zůstane. Pakliže by jste náhodou narazili na nějaké jméno či konkrétní název věřte, že se jedná jen o pseudonym a v případě podobnosti je shoda pouze náhodná. Dále se všem omlouvám za neposloupnost některých časových údajů, neboť jsem čerpal ze svých nepřesných poznámek. Sice jsem mohl čerpat i z letového deníku padáku, případně krosny, ale to by bylo zpětně kontrolovatelné, po čemž samozřejmě netoužím.
Toho času mám již piloťák i na motor, kdy na kurzu mi mimo jiné poskytli množství cenných rad a zkušeností, jejichž získání by mne zcela jistě stálo hromadu peněz, případně nějakou tu újmu na zdraví. Proto všem vřele doporučuji začít nejdříve kurzem a poté se rozhodnout zda investovat našetřené peníze do létací výbavy a jaké.
Přeji Všem mnoho krásných zážitků při létání– Pepé Letec & Rampa Mc Kvák.
Příběh č. 1 - Začínáme
příběh z listopadu 2002
Jak Pepé Letec zakoupil fungl nový padák.
Předně bych chtěl upozornit, že paragliding je při dodržování základních a jednoduchých zásad zcela bezpečný sport, pokud ovšem není pilot naprostý idiot (jako občas já) a nevrhá se ve vichřici či uragánu do vzdušných proudů.
Nejdřív trochu předehry pro zahřátí:
O létání jsem se zajímal již jako malý, avšak skončil jsem pouze u modelaření. Opravdový zájem ve mně vzbudil až kolega, který se mně optal, zda-li bych si nechtěl zalítat na rogale. S jeho návrhem jsem souhlasil, avšak mne díky bohu nekontaktoval v den, když šel ještě s dalším kolegou létat. Jak jsem se později dověděl, jejich kamarád, který se je pokoušel naučit létat na tomto zařízení je před letem upozorňoval na to, aby se naučili startovat nejprve na malém kopci a pak vylezli na ten větší. Oba kolegové však na něj s opovržením pohlédli, že to není jako řídit Boeing a proto ihned vylezli na vrchol kopce a vrhli se z něj dolů. Prvý startující kolega sice odstartoval, avšak vzhledem k tomu, že neuměl přistávat rozoral místním zemědělcům pole a poté co si z huby vytáhl (doslova) hlínu a kusy drnů, tak zjistil že mu z ní teče krev, kývou se mu zuby, ale jinak je celkem v pohodě. Až na vyražený dech, naražené žebra, odřený ksicht a zbytek těla. Druhý kolega se mu samozřejmě vysmál a hodlal mu ukázat jak létají opravdoví borci. Dopadl naprosto stejně, avšak s tím rozdílem, že rogalo rozlámal a ten den již nikdo nelétal. Od té doby oba perspektivní piloti naprosto zanevřeli na jakékoliv létání.
Já povzbuzen úspěchem svých kolegů a jejich neochotným vyprávěním jsem se rozhodl, že rogalo nebude to pravé a rozhodl jsem se (správně) pro paragliding. Padák sám o sobě váží asi 6 kg a i se sedačkou, záložákem a dalším vybavením nepřesáhne 17 kg a vleze se do většího batohu a tento i do kufru vozidla. V případě přisání do pšeničného pole vše v pohodě sbalíte a důstojně odkráčíte dříve, než by jste museli prchat před rozzuřeným zemědělcem.
Tak tedy, na kurzu jsem si nádherně zalétal a zjistil, že tento sport je naprosto v pohodě, že nejde o adrenalin ale skutečnou pohodu, zážitek z pocitu opravdové svobody, volnosti a čisté radosti. Kdo nezažil neuvěří. I když se necítím zrovna bezpečně na balkonech výškových budov a musím se několikrát osmělit abych se mohl podívat dolů, při létání je to naprosto jiné. Je to jako létat ve velmi pohodlném křesle a dívat se na mravence a krabičky pod vámi. (lidi a budovy)
Tak dost úvodu a k věci: Nějakou dobu po kurzu jsem byl úplně v pohodě, avšak asi po měsíci jsem zjistil, že mi chybí létání a začal jsem pociťovat abstinenční příznaky (opravdu). Vzhledem k tomu, že nervozita se stupňovala a touha po létání rostla, tak jsem rozbil prasátko, něco málo si půjčil a rozhodl si koupit nový padák. Po složitém vybírání jsem se rozhodl pro firmu jejíž název neuvedu a její skvělý padák který si rovněž ponechám pro sebe, který je vhodný jak pro začátečníky, tak i pro "ostřílené" borce, jako jsem i já, když je certifikován v kategorii A i B a v testech jednoho dnes již bohužel neexistujícího časopisu obstál na výbornou.
Po objednávce mi někdy v měsíci listopad roku 2002 přišel můj nový mazel. Ihned jsem zavolal kolegovi, se kterým jsme si dělali piloťák a aniž jsem dosnídal, uháněl jsem na proslavený kopec zvaný též 7 lánů. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že fouká hodně a místy až moc. Toto nás však neodradilo a vylezli jsme na kopec. Zde však foukalo ještě víc a proto jsem se rozhodl, že jako majitel poletím první, avšak chvíli vyčkám až se vítr uklidní a pak odstartuji. Za tímto účelem jsem si rozložil padák a to až na několikátý pokus, protože vítr si s ním mírně pohrával, pak jsem se upnul do sedačky a rozhodl vyčkávat na zklidnění větru, ke kterému občas docházelo. Asi po dvou minutách sezení v sedačce, když jsem si prozřetelně nasadil přilbu přišel takový závan větru, že se mi padák nafoukl a rozhodl se odstartovat sám bez mého přičinění. Toto mne zcela překvapilo, takže jsem pro jistotu ani nedržel řídící šňůry, takže začal start dle normy "Harier", tedy kolmo vzhůru. Díky tomuto jsem ihned otestoval pevnost přilby a zjistil, že docela dobře funguje, a to v momentě když jsem se převrátil na záda a hlavou praštil o zem. Následovala rychlá reakce a já stihl odepnout jednu ze dvou hlavních karabin padáku, čímž jsem jej učinil neletuschopným a ihned poté otestoval kvalitu chrániče páteře a zjistil, že při pádu z výšky asi 1,5 metu je naprosto nepřekonatelný, ani jsem nic necítil. Po tomto akrobatickém představení jsme dospěli k závěru, že se ještě dnes nechceme zabít a proto jsme slezli pod kopec a zkoušeli nadhazování padáku různými způsoby, jeho reakce na zásahy do řízení a uměle navozované deformace. Při tom jsme zjistili, že tento je naprosto stabilní, pevně usazený a i při zaklopení 1/2 drží nad hlavou s velmi pomalou tendencí naklánět se na zaklopenou stranu a velmi rychle se regenerující při přibrždění na straně zdravé. V průběhu našeho cvičení však vítr zesílil natolik, že pilot sám o sobě neměl šanci padák dostat nad hlavu bez toho, aby nebyl smýkán zpět. Proto jsme začali uvažovat o tom, že nadvážeme tažné lano k autu různými lanky, které sebou občas vozím a pak se budeme pouštět jako draci. Protože jsme však strašně líní, nechtělo se nám úmorně navazovat špagáty a tak jsme se rozhodli, že jeden podrží toho druhého při startu za popruhy na sedačce a tím mu pomůže dostat se do vzduchu. Protože kolega byl zrovna ustrojen, tak jsem jej uchopil za popruhy, on nadhodil padák a pak začal opravdový tanec. V tom samém momentu jsme oba byli vyzdviženi do vzduchu, kolega v sedačce a já pod ním bezvládně vysící za ruce. (Ještě že je nemám kratší, vypadalo by to jako bych mu kouřil péro). Asi ve dvou metrech, když jme bez ustání rychle stoupali, uvědomil jsem si, že když se takto oba zabijeme, tak nám ani nikdo nezavolá havrany. Proto jsem se z této výšky pustil a zanechal kolegu svému osudu. Jestliže jsme stoupali a nikam se nepohybovali, tak v momentu odlehčení padáku kolega zařadil šestý rychlostní stupeň, avšak na zpátečku a rozhodl-se, že si procvičí couvání. Šlo mu to perfektně a odcouval asi 15 metrů. Měl jsem z něj radost. Ta však byla záhy zkalena vzdušnou turbulencí, která jej v mžiku dostala asi z 5 metrů na zem v důsledku čehož si nacvičil přistávání pozpátku kombinované s parakotouly zpět a opakovaným proskočením šňůr od padáku. Chránič páteře opět obstál na výbornou. Kolega však ještě neměl v úmyslu ukončit své představení a proto se rozhodl, že si procvičí vyorávání trávy a zapřažený za padák se v poloze ležícího střelce nechával vláčet k místní komunikaci, kde v té době jezdilo množství osobních, ale i nákladních vozidel. Ihned mi došlo, že si nevšiml provozu na pozemní komunikaci a v úmyslu ukončit tuto šou jsem jej doběhl a chytil. Ihned poté jsem se na zemi válel i já a nezmenšenou rychlostí s kolegou uháněl k cestě. Jediným řešením bylo deformovat pomocí šňůr padák (vrchlík) a učinit jej netahu schopným. Toto se mi po chvíli podařilo a exhibici ukončil. Možná to bylo i tím, že se vítr zmírnil. Po nějaké chvíli, až se nám přestala třást kolena, jsme padák v nastalém bezvětří zabalili (zmuchlali) a uháněli vstříc svým ženám a já i dětem. Tímto dodatečně děkuji bohu větru, že se nad námi slitoval.
Znovu upozorňuji, že paragliding je bezpečný, ovšem nesmíte být vemeno tak jako já a z důvodu (lítací) abstinence provádět riskantní kraviny. Pokud nechápavě kroutíte hlavou, mohu Vás ujistit, že mám v rukávu ještě několik podobných zábavných zážitků, tentokrát však již opravdu při létání, které byly opětovně zaviněny mou tupostí a neochotou přiznat, že větru a dešti neporučím.
Čest a někdy ve vzduchu..... :-)
Příběh č. 2 - první samostatný sletík
Příběh z března 2003
První samostatný sletík.
Je zajímavé, že z létání si člověk nejvíce zapamatuje ty okamžiky, které nelze v žádném případě označovat jako standardní letový režim, nebo pohoda letního.
Onehdá jsem se domluvil s padáčkářem vlastnícím čistokrevný „Béčkový brus“, ještě diagonální kostrukce, tak 10 let stáří, jenž má šňůry padáku nadvázány tkaničkami od bot, že spolu půjdeme létat na Mračnou horu. V poslední chvíli mi tento odřekl a já se vydal létat sám, což činím jen velmi nerad, avšak měl jsem již vybavenu propustku od manželky a toho jsem musel využít. Po vývoz na Čerňavu a dále pak na Šerák, což mne stálo 50+50,- Kč, jsem slezl zpět mezi tyto stanoviště lanové dráhy a podle umrzlých zajíců, srnek a jednoho Krakonoše? (v létě ho najdu podle smradu) jsem se dostal na kýžené startoviště. Zde jsem propadl naprosté bezmocnosti, protože jsem nevěděl kam mám jako odstartovat. Vlevo lanovka, přede mnou na úrovni les, vpravo průsek o kterém mi nebylo známo kam vede (jestli vůbec) a dále vpravo smrčky a za mimi díra v zemi o níž mi jmenovaný pilot řekl, že nad tuto raději nemám létat, protože jsou tam pořád turbulence a že mně to tam „sežere“. Potěšen těmito informacemi a obvoláním dalších kolegů kam startovat jsem zjistil, že nikdo nemá ani páru kde jsem, natož pak kam mám letět, takže jsem propadl depresi, oželel investované peníze a z báglem na zádech se jal scházet sjezdovku. Naštěstí jsem si zapl vário, takže když jsem po chvíli mrknul na jeho ciferník, tak jsem zjistil, že vzhledem k ušlé vzdálenosti má tato trať celkem slušné převýšení a proto jsem se vydal zpět a rozhodl se, že to risknu. Obvzlášť poté, co jsem se přesvědčil o průseku jako krajní možnosti přistání. (příště povím, jak jsem se v něm málem zrakvil) Rozložil jsem hadr a najednou začali jezdit lyžaři snad ze všech končin. Zastavil se u mne jeden takový a jak jsem později zjistil, byl to člen horské služby, který mne ubezpečil o správnosti mého počínání a já jsem jej požádal o řízení provozu s čímž souhlasil a odkláněl nezbedné lyžaře, kteří se rozhodli přežehlit mi skluznicemi svých lyží můj fungl nový padák za hromadu peněz. Start proběhl naprosto v pohodě a já se po chvíli vznášel ve výšce 10 metrů nad stromy pod startovištěm z nichž jsem měl před startem obavu a poté co jsem dolétl na dolní stanici lanovky, tak jsem měl přebytečných 230 výškových metrů. Nezbylo nic jiného, než pořádně vyzkoušet co můj nový mazel umí, takže jsem procvičil klapání uší a sešlápnutí speedu, který jde docela ztuha (bodejť by ne, když zvedám svou prasečí váhu). Pak ještě turistům zakroužit nad hlavama a po pár wingoverech jsem bez problémů přistál do vymezeného prostoru. Celý let trval asi 15 minut a já se opět po delší době kochal těmi příjemnými pocity volnosti a svobody, podpořené ten den mimořádnou dohlednosti což večer potvrdili i na Nově. Když připočítám 45 minut, než jsem se dostal na startoviště, další půl hodinové rozmýšlení o životě a smrti, tak již mi nezbylo nic jiného než zabalit a jít pracovat, neboť na další výšlap nebyl čas :-(
No, to by pro dnešek mohlo stačit, ať nevyčerpám svou studnici moudrosti a nechám také něco na příště. Ještě jedna radostná novina, již zítra t.j. 21.4.2003 jdu koupit kolegovi jenž je časově zaneprázdněn motor na padák, takže létání bude mnohem víc a zcela jistě i zážitků. Moc se těším na šum vrtule, rachot sekaných prstů a šňůr. Panečku to bude povídání :-)))
Příběh č. 3 - aneb není nad dobrou radu zkušeného kolegy
Příběh někdy z února 2003
Aneb není nad dobrou radu zkušeného kolegy
Jak jsem se již zmínil v některém ze svých předchozích příspěvků, tak za nehody spojené s létáním si pilot může sám, když si myslí, že je pánem větru. I já jsem již prošel rychlokurzem přežití. Bylo to někdy v únoru roku 2003, když jsem šel se svými dvěma kolegy „lítači“ slétnou z Mračné hory. Já s prvním kolegou (volím raději pracovní názvy) jsem jel lanovkou až na Šerák s tím, že mi ukáže startoviště (jestli se to tak dá nazvat, podle mne je to místo stvořené pro letce Kamikadze, ale to tom někdy příště), které se na něm nachází a poté sejdeme pěšky na Mračnou, kam šel mezi tím druhý kolega pěšky v rámci zvýšení své kondice. My jsme tedy vyjeli nahoru, mrkli na startoviště a zjistili, že docela fučí. Dali jsme si pivo na uklidněnou a sešli na Mračnou, kde nás už netrpělivě čekal kolega s tím, že ještě chvíli počká, protože se mu nelíbí ten vítr nahoře (mraky pořádaly závody). Prvý kolega, který měl do té doby mou naprostou důvěru jakožto zkušený a starší pilot, však řekl:“Ser na to, to je v pohodě“. Já jeho tvrzení uvěřil, čehož jsem však po chvíli litoval. Rozložení křídla bylo poněkud problematické, neboť při závanech větru se toto sbalovalo. Doslal jsem však cennou radu jak jej rozložit, aby se toto nedělo. Když bylo vše přichystáno odstartoval jsem. Protože jsem odsud již jednou letěl, bylo mi divné, že hadr nechce nějak letět. Výšky ubývalo a já letěl přímo do smrčků pod startovištěm. Bylo mi jasné, že to bude průser. Proto jsem padák odbrzdil co to šlo, abych nabral nějakou rychlost a těsně před nimi přibrzdil, čímž jsem se nad ně vyhoupl. Let ve výšce dvou metrů nad stromy však nenaplňoval mé představy o létání a proto jsem zatočil doprava nad průsek, nad kterým jsem se hodlal udržet zuby nehty, abych měl v případě, že již nenaberu výšku kde přistát. Toto se mi podařilo, avšak náhle jsem začal být přefukován do díry, nad kterou se nemá létat z důvodů turbulencí. Já jsem tedy otočil padák do leva, abych se vrátil zpět nad průsek a pak to přišlo. Dostal jsem se do nějakých sraček a počal se kývat pod padákem jako kyvadlo z jedné strany průseku k druhé. Toto bylo ještě podpořeno mou snahou o udržení se nad průsekem o šířce cca. 10 metrů, čímž jsem se dostával do neuvěřitelných náklonů. V těchto kmitech jsem se dostal až pod úroveň hrany stromů. Bylo mi jasné, že sebou fláknu na zem a už jsem se těšil, až dosednu na mnou oblíbený pěnový chránič. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že mířím přímo na nádherný 20-ti metrový smrk, který byl mimořádně vzrostlý a přečníval nad ostatní zákrsky (zřejmě dárek revolucionářů ze Sibiře). Protože jsem nechtěl svůj nový padák rozvěsit v koruně tohoto stromu, stáhl jsem levou řidičku až pod prdel (což se mimo přistání v zájmu zdraví nedělá!!), čímž jsem se dostal do dalšího kmitu, kdy se pravá polovina padáku vyhoupla nad koruny stromů a levá strana začala drhnout o zem. To by nebylo tak hrozné, avšak pod zmíněnými korunami se nacházel vzdušný bordel číslo 2 , který mi uvedenou dolní polovinu hadru vyfoukl, takže mi klapla 1/2 padáku. Ihed jsem zareagoval a padák za pomocí řízení (prostě to mám v rukách) dofouknul, avšak na náběžné hraně se již nevytvořil dostatečný vztlak a padák se začal nádherně rolovat po bahně a jehličí. V této chvíli mi již bylo jasné, že více než chránič páteře bych potřeboval chránič kyčlí, který jsem z důvodu úsporných opatření nekoupil (na co bych ho asi tak potřeboval, že?) a z výšky 4 metrů jsem na zbytku křídla upadl na zem. Klasické zřícení dle vzoru Rampa mek Kvák. Mým velkým štěstím bylo, že svah na zmíněném místě je hodně strmý a navíc jsem se trefil (náhoda) do hromady sněhu. I přesto mne týden bolela levá kyčel a stehno. Poté, co jsem z hadru odstranil nejhrubší nečistoty, jsem jej zabalil a společně se zmíněným kolegou, který mi doporučil odstartovat, sešel pěkně po svých z kopce dolů, neboť i on sám řekl, že „když mne viděl, tak raději na té své hujdě nepoletí, protože by dopadl mnohem hůř“ (má starý Béčkový hadr a já nový Áčkový). Jak mne dále informoval, když viděl co semnou dělá ta turbulence, tak se divil, že padák po celou dobu držel pohromadě a ani jednou neklapnul.
Od té doby spoléhám jen sám na sebe a na kecy ostatních házím boba. Protože jsem nevěděl z jakého důvodu jsem prošel uvedeným rychlokurzem přežití, tak jsem zavolal svému instruktorovi a ten po zhlédnutí počasí na interfernetu zjistil, že ve výškové oblasti z níž jsem startoval dochází ke silnému střihu větru v důsledku čehož vznikají velmi silné turbulence, kdy jedna z nich mne dostala až na zem. Proto si raději před každým letem ověřuji meteorologickou situaci a to alespoň pohledem, jestli ty mraky nahoře zase nezávodí a dále mám nastavenu bezplatnou službu „vítr na mobil“ z www.SkyFly.cz serveru, kdy mi je dvakrát denně zasílána meteo situace z vybraných oblastí.
Abych ten příběh dovyprávěl, druhý kolega posečkal asi 40 minut a pak v klidu sletěl i když měl problémy s přiblížením na přistání, když díky silnému protivětru vyklesával, avšak stál neustále na místě. Jen tak pro pobavení, bylo to nad krásnými buky za nimiž je točící se lanovka. Když však slétl o kus níž, tak se již proti větru prosadil a mohl jako jediný toho dne machrovat, jakže si to krásně nezalétal.
Příště možná napíši něco o tom, jak jsme lítali s kolegou na mém hadru za použití jeho motoru (bylo to i na mne poněkud drsné).
Ať nám přeje počasí ...... Pepé Letec. :o)
Příběh č. 4 - pilot ten tvrdej chleba má
Příběh ze 4. května 2003
Pilot ten tvrdej chleba má
Tak jsem si byl včera opět zalétat. Je až paradoxní, že většinu času člověk při létání strávní vlastně na zemi a to výšlapy do kopce a někdy i z kopce. :-((
Pro svůj plán jsem si zvolil kopec s převýšením asi 80 metrů, což je docela o ničem, protože je to tak na dvě minuty letu, avšak při poměru cena/výkon to docela jde - 15 minut šlapání do hrbu/ cca.- 2 minuty letu. Z dlouhodobého pohledu se doba výšlapu do kopce postupně prodlužuje, zatímco doba letu zůstává neměnná. Když jsem šel asi po sedmé při poledním vedru do onoho kopce, tak rodinní příslušníci nechápavě kroutili hlavami s tím, že jsem se pomátl. Obdivovali však mou fyzickou kondici (já ji obdivuji ještě teď), což mne dostatečně psychicky podporovalo k uvedenému úsilí. Někdy k večeru jsem se rozhodl, že nemíním upadnout naprostým vyčerpáním a uskutečním tedy svůj poslední sletík. Start i samotný let byl nejlepší z celého dne, neboť jsem raději počkal na protivítr, protože pobíhání za bezvětří bych již nezvládl. Jak se ukázalo bylo to velmi moudré rozhodnutí a po pár krocích jsem letěl. Rozhodl jsem se, že přistanu u chaty svých známých, kteří v té době lopotně zpracovávali dřevo. Po přiblížení k jejich pozicím bylo výšky dost a tak jsem se rozhodl, že nad nimi provedu nálet. Toto se mi povedlo, avšak když jsem zjistil, že se řítím na střechu jejich domečku, raději jsem zostra zatočil doprava s tím, že přistanu. Ve výšce dvou metrů mi bylo jasné, že jsem padák nechal moc rozjet a teď už to neubrzdím. Louka vypadala v pohodě a tak jsem vysunul podvozek a čekal na náraz. Náraz se nekonal, protože do podvozku jsem dostal takovou šupu, že jsem se rozloučil se svým pravým kotníkem. Samozřejmě jsem to neustál a práskl sebou do země. Nic moc efektního. Nejdřív jsem si myslel, že je kotník v pr..... Po chvíli však začal brnět, pak bolet a nakonec jsem to rozchodil. Dnes už je to docela OK. Celý problém spočíval v tom, že jsem přistával ve velké rychlosti do mírného protisvahu, který si ke svým hrátkám vybrala i místní hrabavá drůbež, která zde za účelem popelení vyhloubila spoustu děr a já do jedné z nich vrazil svou pravou haksnu. Shora jsem nic neviděl, neboť tyto zákopy jsou již staršího data a tudíž efektivně zamaskovány trávou.
No nic, příště si dám bacha a hlavně se musím pojistit, protože asi nejsem nesmrtelný, jak jsem se původně domníval.
Ještě k tomu poměru cena/výkon. To mi takhle minulý týden volal kámoš, že ve výšce asi 500 metrů nad Mračnou vidí lítat nějaký hadr, tak ať hned přijedu. Ani jsem nedoutíral nádobí a už jsem valil. Po příjezdu na místo se však na obloze objevil takový větší mrak, který zakryl slunce. Říkám tedy kolegovi, že se mi to nelíbí a že z toho asi nic nebude. Tento odpověděl: „To neřeš, než vylezem nahoru, tak se to rozpustí“. Skutečně, než jsme za hodinu a půl!!!! vylezli pěšky na Mračnou (lanovka je po zimě v rekonstrukci), tak se zbývající nebeský blankyt zatáhl příkrovem šedivých mraků. Protože se mi krátil čas vystavený na propustce od manželky začínal jsem mít trochu obavy. Kolega však zkušeně zavelel, že se mrknem po okolí a chvíli počkáme. A skutečně. Než jsme se nadáli, tak začalo fučet naprosto nehorázným způsobem. Proto u nás zvítězil pud sebezáchovy (nikoli zdravý rozum) a kopec jsme sešli s báglama na zádech dolů, tentokrát již v kratším časovém intervalu i když mohu zodpovědně prohlásit, že do kopce se jde s plnou polní mnohem lépe než s kopce. Co se týče toho hadru, který tam měl lítat, jednalo se evidentně o halucinaci způsobenou dlouhou nelétací abstinencí. (Alkoholici vidí myši a lítači zase padáky.)
Z toho plyne poučení: „Kdo nemá v hlavě, ten má v nohách“ a to doslova.
Čest – Pepé Letec.
Příběh č. 5 - my a motor
Příběh někdy z dubna 2003
My a motor
Tak jsem se konečně odhodlal, napsat příběh o tom, jak jsme byli létat na padáku s motorem. Jak jsem zjistil, motorový paragliding je skutečně adrenalinový sport a je určen pouze pro silné povahy, které hned tak něco nerozhází. Jedná se o to, že jsme z důvodu úsporných opatření (neměli jsme na startér) koupili krosnu se startováním na hajzl šňůru. Proto je nutné obrnit se trpělivostí, neboť slabí jedinci odpadají již po pěti minutách fyzickým a psychickým vyčerpáním, přičemž adrenalin jim kape i z čela. Protože mne hned tak něco nerozhází vydržel jsem až do konce a po několika (mnoha) marných pokusech se dílo podařilo. Nebylo to však zadarmo. Krásně jsem si rozbil svou pravou ruku o kovový rám. Ještě že mi dorůstá kůže. Nepotřebné přebytky mé tělesné integrity jsem byl nucen odtrhnou a ponechat na místě hlodavcům, aby i oni po zimě doplnili zásoby. Předtím, než se pokusíte o nastartování aparátu tažením za hajzl šňůru je opravdu nutné pootočit vrtuli tak, aby se píst dostal do horní úvratě. Já jsem toto jednou neprovedl a motor se mi při zpětném kopnutí pokusil vytrhnout obě paže z ramen. (Je to docela bolestivé) Dále je nutno dávat si pozor na zmíněnou hajzl šňůru, která při zpětném navíjení nebere vůbec ohledy na Vaše prsty.
Po výčtu předností našeho ventilátoru bych se začal věnovat samotnému létání.
Jistě se mi nebudete posmívat a ani divit, když jsem bez prstů a málem bez rukou dal „gentlemansky“ přednost k prvnímu letu kolegovi. Omluvou před bohem zůstává to, že já mám rodinu a on nikoliv. Po tom, co jsme provedli několik suchých startů s vypnutým motorem jsme nahodili sekačku a rozhodli se jít do toho. Pro případ nechtěného, či náhlého úmrtí jsem měl přizvaného kolegu, který vše dokumentoval na videokameru. Jen tak pro informaci, krosna sama váží asi 30 Kg a když do ní nalijete benzín, tak je samozřejmě ještě těžší. Takže pokud se Vám nepodvedou první dva starty, tak již máte akorát tolik sil, aby jste se vymanili ze sevření popruhů.
Kolega startoval s roztočenou sekačkou jako první. Při prvním startu mu boční vítr sfoukl padák tak, že mu půlka upadla a šňůry se začaly namotávat na již „naštěstí“ vypnutý motor, kdy však vrtule setrvačností ještě rotovala. Bylo velkým štěstím, že se nic nestalo. Následovalo zdlouhavé vymotávání špagátů z vrtule. Při druhém startu kolega přidal plyn rychle na plný výkon, takže se mu krosna přetočila díky rotačnímu momentu a neutaženému křížovému popruhu ze zad na levý bok. Naprosto vyčerpán mi předal tento epochální vynález na má polámaná záda. (Po celou dobu jsem fungoval jako vrchní startér).
Mé pocity z tohoto zařízení byly velmi nepříjemné (pokud opomenu samotný let, který je super). Před startem máte opravu velké obavy, aby si Vás ta sekačka nepodala ke snídani. Abych se neztrapnil musel jsem startovat. Rozběhl jsem se, nadhodil padák a běžel s rukama nad hlavou. Kolega ukazoval, že mám hadr v pořádku nad hlavou a já proto v běhu pokračoval a postupně přidával plyn, aby si mne krosna nenamotala tak jako mého kolegu. Už jsem běžel pěkný kus a nohy začaly vypovídat službu, nehledě k tomu, že jsem utíkal směrem do houští na které jsem před startem ani nedohlédl. Protože už mi nic jiného nezbývalo, stiskl jsem plyn na plno, udělal ještě dva kroky a pak mne nějaký slon kopl do zad a já letěl. Trochu to se mnou kývlo, takže jsem provedl nechtěnou otočku o 90° doprava, avšak let se po chvíli ustálil a já si již vychutnával pohodu létání. Škoda jen, že jsem na zemi zanechal variometr a foťák, když jsem nepočítal s tím, že odstartuji. Po dvaceti minutách jsem se rozhodl přistát, neboť začínala fungovat termika a já chtěl, aby si zalétal i kolega. Samozřejmě, že jsem nevěděl roupama co dělat a tak jsem se rozhodl demonstrovat sílu tohoto sekacího-ventilačního zařízení. Přiblížil jsem se na přistání pravou odstředivkou, když jsem držel motor na plných obrátkách. Ve chvíli, když se mi oči začaly poněkud těsnat v lebce, jsem raději ubral plyn, neboť jsem se obával poškození šňůr na svém mazlíku. Po potřebném vyklesání jsem před skupinou stromů přidal plyn, po němž následovalo popsané zhoupnutí a já se přes stromy přenesl nádherným obloukem a šel na přistání dle mého odhadu v dostatečné výšce. Poněkud jsem opomněl váhu krosny a dále kinetickou energii, kterou jsem tímto manévrem udělil celému létacímu aparátu, včetně své maličkosti a ve výšce 5 metrů vypnul motor. Neuvědomil jsem si rovněž, že s tímto závažím má padák i větší opadání a rovněž se nedalo říct, že bych přistával proti větru. Situaci jsem vyhodnotil jako velmi mizernou, ale protože jsem měl motor již vypnutý nezbývalo než přistát. Abych nespadl jinam než na zem, stáhl jsem pro jistotu řízení až pod prdel, když mi jaksi z důvodu euforie nedošlo, že bych to neměl dělat a padák mi spadl za záda. Naštěstí jsem měl dvě možnosti a to že přitanu buď na hubu a nebo do kolen. Po rychlém vyhodnocení situace jsem si vybral druhou možnost a nádherně upadl na zem. Matka země byla milostivá a bylo to rovnou do hlíny. Za to jí patří mé velké poděkování. Když si představíte, že máte na zádech 130 cm dlouhou vrtuli kolem níž je o něco větší ochranný koš musí být všem zcela jasné, že jsem spodní částí tohoto trubkového rámu zkontroloval stav svých Achylových šlach. Naštěstí to bylo více na pravou nohu, takže se vůbec nic nestalo a má nesmrtelnost zůstala nepoškozena.
Ke konci našeho výletu, který se z důvodu zhoršených povětrnostních podmínek odehrával na jiném místě a kde se už ani jednomu z nás nepodařilo odstartovat předvedl kolega ještě „let“ na který budeme všichni vzpomínat s krůpěji studeného potu po těle. Bylo to tak, že kolegovi se podařilo ideálně nahodit padák, to doplnil působivým během s roztočenou vrtulí a když už padák začal vztlakovat, tak z naprosto nepochopitelných příčin naskočil do sedačky. (Později se sice hájil tím, že šlápl na ježka, ale to jsme mu nesežrali.) Po naskočení do sedačky se padák pochopitelně prosedl a krosna spodní částí rámu narazila na zem. Od této se odrazila, kdy kolega byl otočen na mého kamaráda, který do té doby seděl v kufru mého zánovního vozidla a docela se bavil při pomyšlení, že tu kameru má v Neváhej a Toč jistou. Úsměv na tváři mu však ztuhl v okamžiku kdy zjistil, že onen závistivý kolega s vrtulí na zádech mu jeho záměr úmyslně zkazí tím, že po dopadu na zem se rozběhl s roztočenou sekačkou na zádech proti němu a mému vozidlu. Kameraman zbaběle a zcela nepochopitelně vyskočil z kufru a utíkal co mu síly stačily z dosahu sekačky řízené masovým vrahem. Já už počítal kolik bude stát oprava, když tu kolega ze sekačkou se rozhodl, že ještě ukáže co v něm je a proto zavrávoral, upadl na záda a pak se ve výšce asi 50 cm vznášel nad zemí, jako létající sekačky Flymo. Po pár vteřinách si to rozmyslel, nebo lépe řečeno byl vymrštěn z vodorovné roviny a upadl na prdel, kdy ještě v luftě stihl vypnout motor. Možná mi to nebudete věřit, ale opravdu se to tak stalo, avšak k mému velkému údivu nedošlo k vůbec žádnému poškození a vrtule byla netknutá. Sice jsme museli chvíli hledat suchý zip k uchycení rámu, ale jinak vůbec nic, až na psychické trauma nás všech. Toto bylo znamením, že v nejlepším je dobré přestat a proto jsme se naprosto vyčerpáni odebrali do svých domovů.
Nezbývá než dodat, když do vzduchu, tak jedině s ventilátorem :-))
P.S.: Protože jsem si včera vyvrtnul kotník, loučím se s Vámi na dobu čtyř týdnů – Pepé Letec.
Příběh č. 6 - jak se zabít snadno a rychle
Příběh z 24. června 2003
Jak se zabít snadno a rychle
Včera mne vytáhl jeden kamarád z domova na kopec se slovy: „Rychle přijeď, je to tam“. Do půl hodiny jsem tam byl, ale byl tam akorát tak pěkný průvan. Dole foukalo dobrých 6 m/s a v nárazech i víc. Nahoru se mi nechtělo, protože mi bylo jasné, že je to ztráta času. Kamarád mne však svým: „To neřeš, to bude v pohodě“ zlomil a tak jsem si koupil lístek na lanovku za 50,- Kč a po dalším 30-ti minutovém zrychleném přesunu s 20 Kg na zádech jsem byl na startovišti. Jaké bylo překvapení, když nahoře foukalo ještě víc a po telefonickém ověření u kámoše, který dělá dole v údolí na vrtulích jsme zjistili, že tam už fouká 10 m/s, takže přistání by se konalo leda tak na zpátečku, nehledě na rotor, který se vždy tvoří před Mračnou nad přestupní stanicí Čerňava. Na to jsem neměl chuť a po hodině sezení (déle jsem nemohl setrvat, protože nebyl čas - manželka, děcka) jsem to vzdal a kopec seběhl za krásných 25 minut. Od toho mám taky ten vypečený puchýř na palci levé nohy. Kamarád mi pak po dalších třech hodinách volal, že na to sere, protože nahoře se prý už nedá ani stát.
Nabuzen fyzickou námahou jsem ihned jakmile mi to okolnosti dovolily (manželka) popadl bágl a valil na kopec nad barákem s tím, že si procvičím starty. Musím poznamenat, že tento kopec je při jakémkoliv směru větru vždy v rotoru. Je to taková místní specialita pro opravdového magora jako jsem já. Foukalo pěkných 6 m/s a místy i víc a k mému naprostému uspokojení ze všech stran. Bylo to tím, že zrovna přecházela slabší studená fronta. Při nácviku mne přestalo bavit neustále pobíhat pozpátku s hadrem nad hlavou a proto jsem se rozhodl, že se do toho opřu (od toho mám ty krásné modráky na obou pažích) a pokusím se odstartovat. K mému překvapení se to podařilo a já se začal rozhlížet po okolí s ptačí perspektivy. Bylo to sice v obavě, že mi hadr v tom bordelu každou chvíli klapne ale pád z 20 metrů bych stejně nerozchodil, takže jsem se uklidnil a pokoušel se proniknout do tajů svahování. Místy jsem sice při otáčení proti větru stál a občas si i couvnul, ale stromy byly daleko ?? a navíc jsem byl přece donedávna nesmrtelný, takže se mi nemohlo vůbec nic stát. Nebylo to nic příjemného, protože za takového počasí vlítnete do výtahu, kterému se co chvíli utrhne lano. Naštěstí bylo kam padat, protože zemědělci mi posekali druhou půlku "letiště", které je více strmější. Pochroumaný kotník byl pevně zabandážován. Neustále mi na hadroletu měklo řízení, střídavě na obou stranách. Pak však znenadání chcípl vítr a já byl nucen přistát v první polovině mého „letiště“, totiž na neposekané louce, kde jsem měl trávu po bradavky a to prosím nejsem žádný trpaslík. V tomto porostu se mi speed zaplandal do trávy, já o něj zakopl a pak už jen hubou ochutnal šťovíky a jiný plevel. Prostě pohoda.
Až bude příště pořádný duňák (vypadá, že dnes by to mohlo vyjít), tak vím kam jít. No přece na hrb nad barák.
P.S. Ve chvílích, když mi z čela stéká mrtvolný pot používám nejraděj Pemrs. Sajou fakt dost dobře a co se do nich vleze ......
Lítejte a hlavně žije - Pepé Letec
Příběh č. 7 - jak jsem zjistil, že asi nejsem nesmrtelný
Příběh z 27. června 2003
Jak jsem zjistil, že asi nejsem nesmrtelný
Nazval bych jej výstižně : Jak jsem se málem zabil.
Včera jsem se rozhodl, že už nebudu leštit vrtuli na zapůjčené krosně a že tuto v podvečer vyzkouším, abych nevyšel ze cviku. Chtěl jsem na ní sice ještě nainstalovat kladky a speed systém. Z netrpělivosti jsem však toto neprovedl a raději se vydal s bratrancem na kopec jakožto s pomocným mechanikem. Po chvíli přišla i manželka se zapůjčenou kamerou, ve které v nejlepší okamžik došly baterky. Vše šlo jako po drátkách a po chvíli jsem odstartoval. Ještě bych měl uvést, že startoviště ze kterého jsem se vznesl je tvořeno mírným kopcem se dvěma vrcholy po stranách a svou nižší částí je orientován do obydleného údolí. V době startu a i při přípravě k němu foukal mírný vítr 1 - 2 m/s kolmo k místu startu. Pohoda. Po startu mne to otočilo trochu doprava, ale s tím jsem počítal a tak jsem v úrovní vrcholu stromů ubral plyn a otočil doleva. Ihned po otočení jsem zjistil, že fouká docela protivítr (údolní proudění) a já jsem tlačen zády přímo na stromy. Mohl jsem sice klapnout uši a vyklesat, ale na toto jsem již vzhledem k blížícím se stromům neměl čas (navíc bych na šňůry od padáku díky špatně seřízené sedačce nedosáhl) a proto rada starších tento manévr zavrhla a bylo mi přikázáno abych zatočil doprava nad údolí s tím, že toto na plný výkon krosny přeletím. Manželka mi poté řekla, že po zatočení bokem na vítr padák „zabral“ a jal se mne vláčet za sebou v nehezkém náklonu. Já jsem se již radoval, že to údolí přeletím, ale náhle mne začaly ramenní popruhy tisknout kolem krku a ruce mi něco přitáhlo k sobě. Hádejte co se stalo. Protočil jsem se v popruzích a začal nehezky klesat. Jak mi později řekl strýc, který dole kosil trávu, že když mne viděl, jak se motám v popruzích a padák ztrácí své původní tvary, tak si myslel, že budu brzo potřebovat dřevěnou bednu. Když jsem si uvědomil co se děje, tak jsem ubral plyn a došlo k samovolnému roztočení. Trochu se to kývlo a já se pokusil náklonem v sedačce a tažením za řidičku zatočit a přelétnout údolí. Toto se však nezdařilo a já valil plnou rychlostí zužujícím se údolím s větrem v zádech. Doleva jsem již zatočit nemohl, protože jsem příliš vyklesal a nepřeletěl bych údolí rovněž tak cesta vpravo byla nemožná kvůli stromům a dole v údolí tekla místní řeka. Proto jsem se snažil nabrat výšku přidáním plynu, ale hadr začal nebezpečně zatáčet do stromů vpravo. Jak jsem později zjistil, to bylo umocněno tím, že jsem měl křivě seřízenou sedačku. Musel jsem tedy ubrat a letět jen na polovinu výkonu motoru. Chtěl jsem to sladit s variometrem, abych zjistil zda klesám nebo stoupám, ale vário se mi zamotalo, takže jeho displej nebyl vidět. Kde se vzalo tu se vzalo, přes údolí se najednou vynořily natažené dráty a hle, bylo to vedení vysokého napětí 22 000 Voltů. Velmi nepříjemné bylo to, že jsem byl na jeho úrovni a nemohl vůbec nic dělat. Když jsem přidal plyn situace se ještě zhoršovala a proto mi nezbývalo, než pokračovat na polovinu výkonu dále a doufat že to vyjde. Do poslední chvíle jsem nevěděl jestli se to povede nebo ne. Na drátech stála zubatá s napřaženou kosou a už se rozmachovala. Nad dráty jsem přiletěl ve dvoumetrové výšce a kopl tu hodnou paní přímo do tlamy, až se jí zajiskřilo od zubů. Stačila se však ještě zaháknou a držela se zubem a pařátem. Nad dráty padák samovolně zatočil doprava a pokračoval v letu nad nimi. Jakou vzdálenost jsem takto uletěl nevím, protože jsem měl plné ruce a oči práce kam s tím praštím. Znenadání to opět samo zatočilo doprava, dráty samy uhly do leva a já se řítil do protisvahu na louku. Protože už vím co takové přistání obnáší (vyvrtnutý kotník a nemocenskou na 4 týdny) rozhodl jsem se pro únik a zvolení vhodnější přistávací plochy a proto jsem asi tak na 20 % přibrzdil a přidal plyn na plný knedlík. Nic se nestalo a já vesele pokračoval k zemi. Proto jsem odbrzdil a v následném kyvu se pokusil přechcat gravitaci, ale neměl jsem svůj den a pád se ještě zrychlil. V 5 metrech mi bylo jasné, že souboj s gravitací dnešní den nevyhraju a proto následovalo vypnutí motoru. Co čert nechtěl, motor se z plných otáček dotáčel velmi pozvolna, takže poté co jsem upadl na všechny čtyři, jsem zřejmě trochu drcnul rámem krosny o zem a roztočená vrtule o tento pinkla, takže na jedné straně jí chybí polovina a na druhé čtvrtina. Hadru se naštěstí nestalo nic a já mám jen jednu modřinu, ale na ty se v tomto sportu nehraje.
Suma sumárum - jak dlouho let trval nevím, protože jsem jej celý prožil v jiné časové rovině, ale dle mého odhadu do tří minut a když opomenu benzín, tak mne stál něco kolem třech tisíc korun českých a to za polámanou vrtuli, kterou budu muset koupit. Stejně jsem už nevěděl co dělat s prachama, tak koupím aspoň novou vrtuli. Co z toho, že tato byla v provozu necelou hodinu. Už se mi stejně nelíbila.
Z toho celého mám ještě teď, na druhý den nevalnou náladu. Alespoň jsem zjistil, že v těch našich opičích horách je mi krosna k ničemu, když je tu všude rotor, nebo údolní proudění a to i ve večerních hodinách. Můj příběh se odehrával kolem 19.00 hod. Nyní se v zájmu vlastní bezpečnosti domlouvám přes známého, že bych s krosnou a novou vrtulí létal na místním letišti, kde je poněkud rovnější terén a podobné zážitky by se neměly opakovat. Když jsem své zážitky vylíčil kolegům v práci a ukázal jim zničenou vrtuli, tak se smáli, až se za břicho popadali a stejně mi nikdo z nich nevěřil i když jsem si tento příběh ani trochu nepřibarvil, vyjma té báby na drátech, kde jsem se mohl poněkud ožehnutý houpat já.
P.S.: Kdybych se náhodou na delší dobu odmlčel, tak mne nehledejte, protože budu pravděpodobně dva metry pod zemí. Soudím tak z toho, že poslední dobou mám více leteckých nehod než je zdrávo a taky se říká, že do třetice všeho dobrého a zlého. Takže čekám kdy ten třetí zážitek přijde a zda o něm budu ještě moct něco napsat.
Sumárum: Když si zpětně čtu tento článek, tak zjišťuji spoustu zbytečných chyb, kterých jsem se dopustil. Předně start do údolního proudění, navíc do obydlené oblasti bez možností nouzového přistání – vždyť se přece nemůže vůbec nic stát. Nezapnutý speed i když je (až teď) jasné, že se bude konat údolní proudění. Špatně seřízená sedačka, kdy neustále docházelo k samovolnému zatáčení do prava. Dále, přidání plynu na plno, při špatně seřízené sedačce a velkém bočním náklonu padáku. atd. atd..... Dnes již takovéto věci nedělám, protože jsem „dozrál“ a snad i zmoudřel. Zmoudřete též a to dříve, než si ublížíte.
Zdravím všechny. Pepé Letec
Příběh č. 8 - začátky jsou vždycky těžké
Příběh asi někdy z konce května 2003
Začátky jsou vždycky těžké
Nevím přesně kdy, ale nějaký čas před tím, než se mi podařilo zlomit vrtuli jsem byl s kamarády bezmotorově létat ze Šeráku. V 10.00 hod. jsme se domluvili a v 11.00 hod již seděli na lanovce a za nekřesťanský peníz se nechali vyvést k Šeráku. Pěší túra na rozdýchání a už jsme byli na startovišti. Startoviště se nachází po levé straně přístupové cesty a jedná se o palouk, nebo lépe řečeno výsek ve stráni do kterého se rozloží padák. Pilot kamikadze se postaví na cestu a v zájmu svého zdraví musí padák dostat do letové pozice maximálně na tři kroky, jinak je totiž velká pravděpodobnost, že se shledá se svými již nežijícími předky. Je to proto, že pod cestou je menší prostranství kde sedí turisté a kochají se krásami přírody, příp. točí na kameru piloty v naději, že něco vyhrají v Neváhej a Toč, přičemž hlavní problém spočívá v tom, že pod tímto prostranstvím je jenom díra v zemi s občas rozesetými smrčky a obrovskými kameny z doby ledové. Přistát není kde, protože na protilehlé straně této díry je opětovně svah (jak překvapivé) o zhruba stejném sklonu a sice moc velkém. Zbytek pokrývá les a šutry. Z těchto důvodů je rozumné, počkat na protivítr a nebo jako mi na termický závan. Tyto jsou však občas zrádné, když zdechnou v ten nejméně vhodný okamžik a sice ihned po startu. Co Vám budu vykládat, měl jsem opravdový strach a proto roli pokusného králíka převzal prvý kolega. Ten se jej zhostil naprosto bravurně a to tak, že se dvakrát pokusil odstartovat na kříž, což se mu kvůli slabému větru nepodařilo, avšak třetí pokus se již „povedl“ a odstartoval. Ihned po startu však zmizel v díře, protože to „chcíplo“ (vítr). Za chvíli se však vynořil a asi o dva metry minul levým uchem zde postavenou chatu. Následně naletěl dle jeho slov „čtyřmetrový šprajc“ ve kterém však nezačal točit v domnění, že najde něco lepšího a jako obvykle se zmýlil, protože všude byly už jen vydatné klesáky.
Samozřejmě, že jsem neodolal a když mi kolega číslo dva řekl, kam mám letět na přistávačku (o které jsem do momentu přistání nevěděl, protože za hřeben není vidět), tak jsem odstartoval s vědomím, že mám po startu hned točit do leva, přesvahovat to nad Obří skály, kde to prý vždy dává, pak přeletět asi 1 km nad protější svah, kde je výsek v lese a kde to prý dává i v zimě a pak letět údolím a přistát za kopcem (kam jsem neviděl) na nějaké louce. A když prý se mi nad „Obřákama“ podaří něco vytočit, nebo nad nimi budu mít výšku aspoň 150 metrů, tak mám pokračovat v letu zpět na Ostružnou k vozidlu a zajistit svoz. Start byl v pohodě a já se řídil výše popsaným návodem. Bohužel jsem se však vzhledem ke své nezkušenosti příliš neodvažoval letět ke kopci a z tohoto důvodu jsem letěl v nule, nebo spíše klesal. Nad Obřáky jsem přiletěl ve výšce asi 50 metrů a když jsem se podíval dále vlevo směrem nad Ostružnou, tak mi bylo jasné že tam nedoletím a přistávat v lese, kde ještě lidská noha nevkročila se mi taky nechtělo. Proto jsem se odpoutal od kopce a pokusil se přeletět údolí, tam jsem však nalítnul klesání o síle 3 m/s a proto jsem raději stoupl do speedu a letěl pryč. Tím se však mé klesání zvedlo na 5,2 m/s. Výšky ubývalo a klesání bylo pořád vydatné. Po nějaké době když už výšky nebylo moc jsem vyhodnotil situaci a došel k závěru, že nad výsek nemá cenu letět a riskovat přistání do stromů a proto jsem pokračoval dále k přistávačce. Před přistávačkou a dále pak středem napříč ní vede vysoké napětí, které jsem v pohodě přeletěl a přitom zjistil, že ze spodu stoupá nějaký smrad připomínající močůvku. Vlevo byla louka a vpravo nějaký hnědý flek (pole). Vydedukoval jsem, že zemědělci asi hnojili to pole a rozhodl se přistát na louce asi 20 metrů od kolegy, který startoval přede mnou. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistil, že v místech mého přistání se nacházela rozházená kejda (prostě sračky od prasat), naštěstí však již v mírně zaschnutém stavu. V zájmu záchrany padáku jsem tento udržov ........................................................SORRY SORRY - VÍC SE SEM NEVEJDE. DALŠÍ KAPITOLY AŽ DO 15té JSOU V SOUBORU KE STAŽENÍ :-)
—————