|
|
Západoněmecký soudruh na startu
|
Nelekejte se, nerozepisuji se o nějakém novém místním receptu na jahodový koláč. Budeme si povídat o ovocných stromech jako možné alternativě přistávacích ploch - no ploch - přistávacích míst. Včera (11.3.2007) jsme vyrazili v silném složení směrem někam na Klášterec. Cestou nás ovanulo proudění vzduchu, které dávalo tušit, že by se mohlo "polítat" na Perštejně. A protože jsme to měli opravdu kousek, zakroutili jsme volantem a pár stupňů doleva a ocitli jsme se na úpatí perštejnské startovačky. Nádhera! Počasí jak kdyby ho namaloval Lada, nálada skvělá a adrenalin létal kolem nás a šimral nás v místech, které nelze zveřejňovat (píšu to totiž před desátou večer). A tak jsme se pěkně seřadili hned vedle rampy pro rogala a začaly dlouze hovořit o podmínkách k letu, o teorii, o životě, počasí, holkách a podobně. Mezitím k nám dorazili dva němci a začali rozbalovat své nádobíčko. Oni tak dlouze nehovořili. Vzali nůž a začali vyřezávat šípky kolem startovačky. Mám slušné IQ a během chvilky mi došlo, že se nebude vařit čaj, ale že chtějí mít vhodné podmínky pro start. Jsem taky dostatečně pracovitý a tak jsem si okamžitě lehl na rampu (viz fotogalerie), abych jim mohl případně radit, jak na to. Mezi tím se přidali i naši kluci a během chvilky bylo vedle rampy jak vymeteno - co se šípků týče.
D
|
To oranžový jsem já a strašně pracuji
|
omluvili jsme se, že se domluvíme, jak se budeme před letem a během letu domlouvat. Němci ne. Ti si „nafoukli" své padáky a z ničeho nic odletěli. Fascinovalo mě, že si k tomu nic neřekli. Prostě zvedli padák a letěli. Podle všeho mě chtěly naštvat, protože jim to vyšlo na poprvé a drželi se nad startovanou neskutečně dlouho. Já jsem toho chtěl okamžitě využít a tak jsem pádil o kousek níž na takovou tu hodnější startovačku a sledoval jsem je ze závětří. Nemusí přece vidět, jak mám vyvrácenou čelist. Tomu jednomu bylo totiž nejmíň 130 let a padák si vynesl nahoru úplně sám.
Mě se start taky docela povedl. Stačilo, že na mě 5 lidí najednou řvalo kdy pustit áčka, kdy běžet a kdy letět. A pak už se stačilo opičit po němcích a lítat na ta místa, kam oni. Sice o 6 pater níže, ale hranu kopce jsem brousil slušně. Zalítal jsem si. Trošku jsem se dmul pýchou, že jsem 20 minut překonával fyzikální zákony. Však mi to daly vyžrat při přistání.
Od malička se bojím drátů a tak přistávám daleko od nich. Teď jsem taky letěl kolem nich a úpěnlivě střežil, jestli nezahnou tam, kde chci přistát. Nezahnuly! Napříč se postavily další, mnohem horší - vysoké napětí!!! Zvlhly mi trenýrky, prudká doprava a přistání. 2 metry od rybníčku. Padák zůstal na stromě (asi baobab nebo cedr). Němce jsem pobavil, prý se ozval i potlesk. Bodejť.
|
Tak to je ta hruška - ta u šipky
|
Já vím, sliboval jsem to ovoce. Takže rychle k němu. Startuji podruhé. Průběh stejný jak před tím, přistání velmi podobné. Neomezily mě dráty. Omezil mě vzduch. Nebyl dostatečně teplý, jeho pohyb byl pomalý a směr žalostný. Oční bulvy povylezly na kritický bod a já hledal místo na elegantní přistání . Mezi domy se nepřistává dobře! Fakt! Vybral jsem si zahradu s hodnou majitelkou a juknul jsem se jí na hrušku. Hrušku, tím myslím ovocný strom. Docela se divila, vůbec to nechápu. Taky jsem jí to hned řekl: „Já si taky klidně přistávám a vy si tu zřídíte zahradu. A ještě k tomu se stromy. Polepšete se!" Rozhodně jsem upevnil vztahy s místními domorodci a za slabou hodinku sundal i padák. A pak se šlo do hospody. Hádejte, o čem se tam mluvilo.
PS: Trumpetka skončil ten den na třešni. Naštěstí v jiné zahradě. Ale o tom někdy příště.
|
